Život se skládá z takových maličkostí. Některé je dobré vidět, opřít se o ně. Jiné je zase lépe nevidět a už vůbec není dobré je počítat. Já tu píšu o těch, co mě těší.
Dneska taková hezká chvíle se mi přihodila. Stojím na parkovišti areálu Beachclubu Ládví, kde moderuju Taťka fest. Kolem mě se hemží desítky, možná stovky dětí. Stojím uprostřed davu a mluvím do mikrofonu, který vysílá můj hlas do beden. Ty stojí na jiném místě než stojím já. Kolem mě jde děvčátko. Ťapká si to příznačným kolébavým dětským krokem. Je mu asi čtyři roky a na hlavě nese růžový klobouček. Oznamuji všem, které mě slyší, že za chvíli proběhne na hlavním pódiu losování vyplněných soutěžních lístků.
"Kdo z vás ještě nemá splněné úkoly ze všech dvanácti stanovišť, pospěšte si. Za chvíli na hlavním pódiu..."
Děvčátko prochází kolem mě, ale nevidí, že jsem to já, koho slyší.
"Děvčátko v růžovém kloboučku?" Oslovuji ji. "Vidím, že máš soutěžní lístek. Ukaž, kde všude už jsi byla?" Mluvím do mikrofonu, takže zním z beden na celé prostranství. Děvčátko ťapká dál jako tučňáček.
"Haló, holčičko v růžovém kloboučku."
Růžový klobouček středem davu ťapká dál a já vidím, že k bednám. Tam, kde slyší můj hlas. Já jedu za ní a mluvím na ni dál.
"Tady jsem, za tebou."
Holčička se dívá vzhůru. Kolébá se z levé nožičky na pravou, v ruce hrdě svírá soutěžní lístek a jde, až se zastaví u beden. Vzhlíží k nim jako na zázrak. Možná se ptá sama sebe. Jak to, že uprostřed všech těch lidí si mě někdo našel? Kdo je to? A hlavně - kde je to?
"Tady. Za tebou holčičko s růžovým kloboučkem." Zkouším to naposledy.
Růžový klobouček se otáčí a já pozorně sleduji první výraz, který mi věnuje. Pokračoval bych, ale neumím to popsat.
Comments