top of page

Svět knihy

Po konci programu se před stanem kolem mě vytvořil hrozen dětí. Přišly se podívat na pána, o kterém do posledního bodu programu nevěděly, že sedí na vozíčku, neboť k nim celou dobu mluvil zpoza stolu, takže vypadal, jako by seděl na židli jako ostatní hosté.

Až když jim host sedící vedle mě o mém vozíku řekl, děti ztropily mexickou vlnu zvědavosti. Mnohé se zvedly, natahovaly krky, aby viděly, zda je tomu opravdu tak. Tak jsem jim řekl deset vět o životě, a ať nelezou po stromech a neskáčí do vody, kde neznají hloubku.

Až před stanem si mohly prohlédnout můj vůz zblízka. Některé z nich se chlubily, že znají kola nebo lyže pro vozíčkáře, jiné mě jen zvědavě pozorovaly. Všem svítily oči. Když už skupinku paní učitelka začala směřovat k dalšímu programu, přišlo ke mě děvče, asi osmileté. Bylo vidět, že nad svou otázkou přemýšlelo a chtělo ji položit dřív, než bude muset odejít nadobro pryč.

“A baví vás pořád sedět, nebo vás to spíš nudí?”





Commenti


bottom of page