„Můžeš se začít připravovat“ odpověděli mi v Centru Paraple na otázku, kdo bude vést rozhovor a moderovat besedu se Zdeňkem Svěrákem v rámci prvního „Hosta pod Parapletem“.
Skrz ušní boltec, přes kovadlinku, kladívko, třmínek, splašený mozek, sevřený krk, zkoprnělý trup až do zbrněním rozechvělých nohou proletěla ta slova jako vodopád.
„Dobře.“ odpověděl jsem, v mé mysli se rozezněl spontánní vnitřní dialog: Máš na to dva měsíce. Do Španělska si vezmeš všechny povídky včetně Po strništi bos, které si přečteš ještě jednou. Přečteš si všechny dostupné zdroje, poslechneš a prohlédneš si všechna videa, rozhovory i filmy. Začneš pěkně od píky a poctivě. Jako to dělal táta, rozumíš, pořádně a pokorně. Bude to dobrý. Připravíš otázky, které mu jiní nepokládají. Budeš jiný než všichni. Stejně jsi trošku doufal, že to vyjde, viď? No tak vidíš!
Jenže to nebyl jediný hlas, který mi v hlavě zněl. To by bylo příliš jednoduché: Zdeněk Svěrák? Zbláznil ses? Co si o sobě zase myslíš? Všichni ti tady říkají, že to zvládneš, ale ty přece víš, že je to všechno omyl. Egoisto! Přestaň. Na rozhovor nemáš. Nemáš vzdělání, nemáš zkušenosti, nemáš schopnosti, nemáš nic. Zůstaň radši tam, kde jsi. Ztrapníš se. Jenže tentokrát hodně! Bude to blbý. Nejen, že se to nebude líbit lidem, ale hlavně zklameš pana Svěráka. Buď rád, že ti vůbec pokřtil knížku. To vzdej. Je to na tebe prostě moc velký!
Samozřejmě. Obě strany měly svůj díl pravdy. Tohle vnitřní pnutí je vyčerpávající a málokdy končí plichtou. Svou odpověď „dobře“ jsem nakonec ponechal v platnosti, domluvil se na detailech a odjel domů.
Při práci začal jsem si pomalu pročítat rozhovory pana Svěráka s internetovými médii. Mluvil jsem s nejbližšími, blízkými, příležitostně i se vzdálenými přáteli. Všechny jsem zahrnoval svým nadšením i obavami. Utvářel si spleť značek a označení, slepých uliček, zákazů vjezdu, přikázaných směrů, domněnek a přesvědčení, kudy a jak rozhovor vést. Za pomoci všech dostupných zdrojů vykresloval jsem si svůj vlastní obraz Zdeňka Svěráka. Chtěl jsem jej dostat do krve, pojmout a vstřebat.
V jakém duchu rozhovor vést? Pokoušet se o zábavu publika nebo vážený obsah? Zvýšil jsem sledovanost všech diskusních publicistických i zábavných pořadů. Zaměřil jsem se na několik předních českých moderátorů, studoval jsem jejich rozhovory se scénáristy, spisovateli, herci nebo textaři a vnímal pokládané dotazy. Oprášil jsem všechny díly knižního vydání pořadu Na Plovárně a četl si dotazy Marka Ebena, bez odpovědí. Pročítal jsem si otázky čtenářů a z odpovědí jsem vážil, které stojí za to přeformulovat, které spojit a použít, a které naopak hodit do koše. Zhlédl jsem všechny dostupné rozhovory i s Janem Svěrákem, některé několikrát, včetně politických debat o dotování českého filmu. Studoval jsem spolupráci Zdeňka se synem Janem od Obecné školy až po Po strništi bos. Prohlédl jsem si všechny filmy o filmech. Vztah otec a syn mě zajímal velice. To se přece jen tak nevidí, aby to tátovi se synem takhle dlouho klapalo. Spolupracovat se synem na něčem tak rozsáhlém, jako je film, je jistě složitější než vlastnit společnou živnost, kde se dá většina věcí spočítat. Kde je společné vnímání emocí, musí být také mnoho bolesti, hledání, odpouštění, návratů.
Čím hlouběji jsem se do přípravy potápěl, tím živější a věcnější byl i vnitřní dialog: Mohlo by to být pěkné. Začneš natáčením Po strništi bos. Chtělo by to nějaký pěkný otvírák rozhovoru. Třeba „Pane Svěráku, kdy jste naposledy chodil po strništi bos?“ Navážeš spoluprací se synem Janem, pak přes psaní povídek, scénářů, k textům písní a spolupráci s Jaroslavem Uhlířem, pak by mohlo být Divadlo Járy Cimrmana, příběh Jana Kašpara a konečné navázání na Centrum Paraple. Bude to dobré.
A zase ta fůra pochybností: Že ty musíš na všechno kejvnout! Čas běží a ty nemáš ještě žádnou otázku! Čím víc čteš, tím jsi hloupější! A pan Svěrák, to je náročnej host. Moc to těm moderátorům neusnadňuje! Nezasměje se jen tak, pro radost publika. Zasměje se, jen když budeš vtipnej, což ovšem ty nebudeš nikdy! Takže to bude pěkná nuda. Zvolil jsi špatný způsob přípravy. Všechno špatně!
Do rozhovoru zbýval týden. Nastal nejvyšší čas k sepisování otázek. A tak jsem začal. Ukázalo se, že dosavadní příprava může přinést své ovoce. Znal jsem odpovědi Zdeňka Svěráka na většinu nejčastěji pokládaných otázek. Dokázal jsem rozeznat hloupé otázky od těch, v kterých bude panu Svěrákovi dobře. Odhadoval jsem, jak na kterou otázku odpoví a podle toho si připravoval chronologii následujících. Vymýšlel jsem propojení okruhů, tak, aby si posluchač změny tématu co nejméně všiml. Při tom všem jsem nepřestával mít pochybnosti. Co když mě semelou nervy? Co když bude pan Svěrák unavený nebo zkrátka ve špatné náladě? Bude odpovídat jednoslovně. Pro takový případ mám zatraceně málo otázek!
Čas běžel dál. Larry King, jeden z nejslavnějších talkshow moderátorů, v jednom z rozhovorů řekl, že když jste přirozený, nemůžete udělat chybu. Jiný úspěšný moderátor zase zdůraznil, jak důležitá je zvědavost a pojetí kontextu. Uklidňoval jsem se těmi slovy. Vždyť je to ve své podstatě velmi jednoduché. Všichni mě očekávají takového, jakého mě znají. Ne jiného. Pokud se nebudu snažit být někým jiným, chybu neudělám. To bylo to poslední, co jsem si před rozhovorem řekl.
Ve dveřích sálu se objevil Zdeněk Svěrák. Do této chvíle se mohl ještě z účasti omluvit, nepřijet, jednoduše zapomenout. Teď už ale nebylo cesty zpět. Večer jsem musel opravdu moderovat já.
Připravených jsem měl nakonec devadesát devět otázek, které jsem rozdělil do šesti vzájemně propojených okruhů. To byly tři otázky na minutu. Nakonec jsem jich panu Svěrákovi položil asi třicet, včetně přichystaných otázek dětí a důchodců. Nedokážu popsat, jaký večer byl. Vím jen, že pan Svěrák pohodlně vyprávěl.
A jaký jsem byl já? Nevím. Ten vnitřní dialog neutichá. Dobré to bylo, byls připravený. Vidíš, příprava se vždycky vyplácí. Otázky padaly na úrodnou půdu. Sranda byla. Lidi se smáli a tleskali. Pan Svěrák odcházel v dobré náladě.
Ne. Nebylo to dobré. Vázlo to. Neumíš improvizovat. Nebyls přirozený tak, jak bys mohl být. Mluvil jsi potichu, pomalu, bez energie a nápadu.
Ten vnitřní dialog vždy zpochybňuje to, co by se zdálo být na první pohled jasné. Nikdy mi nedopřeje přesvědčivou odpověď.
Něčím jsem si ale přeci jen jist. Vím, že na povídání s panem Svěrákem nikdy nezapomenu. Vždy bude tato chvíle patřit mezi mé nejsilnější životní vzpomínky. Vím, že příprava je důležitá. Vím, že ještě důležitější je pokora. Bez přípravy to může vyjít. Bez pokory je ale jakákoli snaha předem předurčena k neúspěchu. Vím, že je důležité dělat to, co vás baví a naplňuje - i za cenu obav a pochybností. Vím, že chci pokračovat.
Více: www.paraple.cz
Commentaires