Obvykle jsem zvyklý jezdit na elektrickém vozíku, protože kam chci, tam mě doveze, bez cizí pomoci, celkem spolehlivě a rychle. Na mechanickém vozíku je to jiné. Na něm jezdím zpravidla jen v uzavřených prostorech, protože venku přes kočičí hlavy, nájezdy, sjezdy, kopce a další nerovnost neujedu skoro nic.
Včera jsem se ale přeci jen vypravil do Knihovny Václava Havla na mechanickém vozíku. Jednak proto, že se mi na něm lépe moderuje a jednak proto, že jsem neměl odvoz. Vyrazil jsem o hodinu a půl dřív. Od domu do vozu metra mi pomohl osobní asistent, dál už jsem jel sám.
Metro se rozjelo vpřed. A můj vozík vzad. Jednou rukou jsem se chytl madla, druhou obruče, ale vozík couval dál. Jako vzteklé dítě, když se zpupně vrací na místo, které nechce opustit. Přidržel mě jakýsi anglicky hovořící cizinec. Na hlavním nádraží při výstupu z vozu se za mě postavil zase jiný pán, chytl vozík za madla a pozadu, jako s kočárkem, vyvezl mě lehce na nástupiště. V nádražním obchodě jsem si koupil sýrového mlsouna. Když paní prodavačka viděla, že na zboží nedosáhnu, sesula balíček z poličky a vetkla mi ho do klína. U kasy mi pomohl další člověk, přitáhl ke mě terminál, abych do něj mohl vytesat svůj PIN. Opustil jsem tedy nádraží a pokračoval k tramvajové zastávce. Nejdřív to šlo ztuha, ale hned po prvním stoupání rozjel jsem se jak jamajskej bob - až bezdomovci zdvihali hlavy. Na zastávce jsem stál bezradně. Potřeboval jsem přejet na protilehlý ostrůvek, ale bál jsem se, že se předními koly zapíchnu do kolejiště. Pomohl mi kolemjdoucí kluk. Viděl, jak na něj haleká němý člověk, tak si vyndal pecky z uší a řekl: "prosím?". No, a pak už jsem byl na ostrůvku. Přijela devítka a já zamával na řidiče. Nějaká paní se slovy "můžu vám nějak pomoct?" mě po sklopené plošině vtlačila do soupravy. Po osmi minutách jízdy jsem mastnou tyč opustil na Národní Třídě. Nejistě, ale sám. Hned po výstupu jsem v davu potkal Šárku, kamarádku na vozíku, která mi poradila, kam dál. Na kraji silnice jsem se zastavil a čekal na dalšího převozníka, který by mi pomohl překonat tramvajové pásy. Zastavila se u mě babička. Měl jsem obavy, abychom se na první koleji nevyklopili oba, ale přesvědčila mě její samozřejmost. Zvládli jsme to. V Ostrovní ulici mi pomohla jakási slečna. Řekla mi: "...ti pomůžu. mám tátu na vozejku, takže v pohodě... ty kočičí hlavy jsou pěkně na h*vno, co?" Asi mě chtěla ujistit, že věci rozumí. No a pak, pár desítek metrů od knihovny jsme se střetli s Dádou Trampotovou, členkou panelu Asistence jako životní styl
Já to tady píšu vlastně z několika důvodů. 1. Lidi jsou v zásadě dobří. Tomu je dobré věřit a lidi tak brát. 2. Osobní asistence je přirozeně v každém z nás. Není to slabost, ale síla, díky které dobro nikdy neopustí tento svět. 3. Dostal jsem se do Knihovny Václava Havla včas.
Bylo mi velkou ctí ten večer moderovat. Děkuji Asistence a Knihovna Václava Havla. Také divákům, které jsem nepochválil na místě a je mi to líto, protože byli skvělí. Taky všem členům panelu, protože mluvili parádně.
Více: www.asistence.org
Comments